Brünnská fronta vstoupila do dějin jako definice pekla na zemi. Po nečekaném vylodění erských vojsk se obrana Brünnu zhroutila během několika hodin. Mladí Eršané v uniformách nejmocnějšího koloniálního impéria zasáhli brünnské vojsko zcela nepřipravené.

Siereonská a mawirská vojska zahájila operaci Kutte av kysten (Odříznutí pobřeží). Akce odřízla obklíčila Thibutskou 3. divizi, jejíž ztráty dosáhly 70 %. Stejnou dobu byly u vesničky Pethrswald poprvé v dějinách nasazeny Power Armory poháněné Terielem.

Brünnské a thibutské jednotky zahájily protioperaci Operace Überrasxung, jejímž cílem bylo zatlačit SPT na východ a vyrvat zpět ztracené území. Akce vedla k obklíčení 5-8 tisíc nepřátelských vojáků a zastavila erský postup. Brünnská armáda nasadila nové houfnice s dostřelem 13 km.

Po dalších měsících bojů byla brünnská vláda evakuována a hlavní město Brünn obsazeno. Brünnský odboj zahájil sabotáže — v okupovaném přístavu Grupf byl odpálen muniční vlak. V reakci byla vesnice Oberes Herspicen srovnána se zemí. Chycení odbojáři byli okamžitě věšeni.

Po dlouhém vývoji v Märxském Öpfboržském zbrojním oddělení byla na konci války nasazena nová chemická zbraň Weis Pxospxor (B13). Účinky byly brutální — popáleniny, rány a infekce s vysokou smrtností. Ti, co nebyli zasaženi přímým výbuchem, podlehli toxicitě plynu.

Severní pobřeží Novoerska bylo bráněno komplexním systémem zákopů a improvizovaných bunkrů. Pravidelná armáda Novoerska a federální stát Wepi' dlouho odolávaly nátlaku Chrobrónska a Siereonu. Po pádu Wepi' propukla po celém federálním státě partyzánská válka.

Adreiská vojska vybrala pro vylodění souostroví obývané unikátním etnikem Ostrovanů. Mohutná pobřežní děla (postavená původně proti erské a novoerské armádě) potopila 4 adreiské křižníky a 7 torpédoborců v jediné salvě. Ostrované — silní nacionalisté tvořící 10 % populace Novoerska — drželi své ostrovy navzdory 76 000 padlým.

Pouštní lid Wahadi operuje rychlými gerilovými akcemi v pouštních oblastech. Podařilo se mu ukořistit jeden Prawn walker — ovládat ho ovšem neumí.

USN po incidentech v reakci na invazi vyslalo v rámci Operace Novaterrian Safety 70 000 vojáků na podporu Novoerska. Operace přinesla první nasazení nově vyvinutých tanků Liberty Mk.I.

Chrobrónsko zahájilo invazi do nezávislých států Wektansko a Zawti z ekonomických důvodů. Po hlasování v Novaterrském společenství 31. VIII. 1913 (odhad) byla schválena Operace Red Paradise — vyslání 30 000 vojáků pod záštitou Furijského království a USN.

Vysazení mezinárodní koalice na Paradiseum kompletně změnilo frontu. Na spoustě míst se podařilo společně s domorodými spojenci nepřítele zatlačit; chrobrónské síly úspěšně postoupily pouze na jihu fronty. Koalice využila lepší znalosti terénu a domorodých průvodců.

Čeko-Kyrgízie čelila invazím z více směrů. Severní fronta podél moře byla bráněna s pomocí postupně zamrzajícího moře. Středně velká města Mísbice a Sudobyl utrpěla těžké ztráty z bombardování, ale díky minovým polím a hrdinné obraně byla zachráněna. Pohraničí s Nordarským svazem bylo pokryto minami.

Čeko-Kyrgízie vyslala 100 milicí v rámci tajné Operace Hamas do espijského zázemí. Skupina se ukrývá v horách, neodhalena. Naproti tomu nasazení milicí v Siereonu skončilo katastrofálně — milicionáři byli rozpoznáni a popraveni dříve, než stihli způsobit rozruch.

Na hranici s Espií vypukl poplach: nepřítel disponoval výrazně vyspělejší technikou. Obrana byla podceněna a 200tisícové město Bekobod bylo obklíčeno.

Beškálsko a Čeko-Kyrgízie spustily překvapivý útok proti rozsáhlé erské kolonii Erský Ráj. 45 000 vojáků se vylodilo na západním pobřeží. Erský guvernér v reakci vyhlásil dle rozkazů císařského paláce částečnou mobilizaci a dvoumilionová posádka v Ráši byla uvedena do bojové pohotovosti.

Kolonisté v Erském ráji nahlásili obrovské bombardování od Čeko-Kyrgízijských a Beškálských hranic. Někteří svědci viděli pochod neznámých jednotek, které zabíjely pouze Eršany a lidi narozené ve státech SPT. Také byla nahlášena vylodění na západní části země.

Erská obrana se pokusila zdržet nepřítele v horách na hranicích, ale s nadcházející přesilou bylo jasné, že dříve či později linie padne. Po několikatýdenní vyčerpávající kampani byla invaze odražena s těžkými ztrátami na obou stranách.

Na Frieslandu se vzbouřili obyvatelé loajální Bušsku — podle informací Folksmarketu byla vytvořena dobrovolnická milice o několika tisících mužích. Folksmarketsko reagovalo vysláním zbytku 3. divize (11., 13. a 14. pluk; cca 20 000 mužů).

Bušská centrální vláda povolala kolonie k pomoci. Augustus Liberius z Dracorska poslal 55 000 mužů — ovšem skutečným cílem bylo zbavit se loajalistů Bušska a uvolnit politický prostor pro nezávislost. Když se válka dostala do bodu mrazu, Dracorsko své jednotky stáhlo s odkazem na ekonomickou nevýhodnost.

Folksmarketské jednotky překročily hranice Gothenbordska bez vyhlášení války. Postupovaly po celé hranici a vylodily se na jihovýchodě. Hlavním problémem se ukázala obrovská řeka oddělující folksmarketská vojska od hlavního města, kterou Gothenbordsko bránilo zákopovou obranou s odpalenými mosty.

Na zastrašení obyvatel vypálila folksmarketská armáda několik vesnic a zabila tisíce civilistů. Po celé zemi se však folksmarketské jednotky setkávají s řadou ozbrojených civilistů odhodlaných padnout za svou zem. Útoky pokračují, ale výsledek zůstává otevřený.

Folksmarketsko se vylodilo ve Verindonii bez varování, čímž otevřelo druhou frontu na Novaterre. Po útoku na civilní obyvatelstvo a obvinění z genocidy schválila Mezinárodní obchodní komora sankce hlasováním 8 pro / 2 proti, čímž odstartovala mezinárodní izolaci Folksmarketska.

Folksmarketská blokáda potopila bez varování novaterrskou nákladní loď. Prezident USN povolal velvyslance: "Dělate si ze mě srandu? Vaše lodě nejsou schopny ani podat varování o tom, že provádíte námořní blokádu?" Po odmítnutí folksmarketských kompenzací prezident pohrozil přímou vojenskou odpovědí.

Chrobrónsko vyslalo expediční sílu do Paradisumu s úmyslem kolonizovat Wektansko a Zawti. Diplomatické jednání nabízelo státům "pomoc proti ekonomickému úpadku" výměnou za podřízení. Po odmítnutí Wektansko-Zawtanského obrázku reagovalo Chrobrónsko invazí.

USN povolalo chrobrónského velvyslance do Pole; pozvánka byla doslovná a tvrdá. Po jednání s prezidentem USN Chrobrónsko slíbilo mírové cesty — slib však nedodrželo. Novaterrské společenství proto na zasedání 31. VIII. 1913 (odhad) schválilo Operaci Red Paradise 7:2 hlasy.

Na Tironských ostrovech začala v srpnu 1909 erská armáda postupovat proti všem ostatním silám ostrovů. Dosud udržované status quo bylo zlomeno a Eršané de facto zahájili invazi. Spousta equijských vojáků byla kvůli blízkosti Erska a tedy mohutné erské flotile odříznuta od zásobování.

Equijská armáda pod velením Ericha von Steidla se rozhodla bránit současné hranice, zaútočit na povstalce a Kerijskou republiku, opevnit hranice a zahájit vývoj zásobovacích letadel. Po sérii intenzivních bojů zůstaly v rukou equijské posádky pouze malé kapsy s 8 000 vojáky, zatímco ztráty dosáhly 6 000 padlých.

USN spolu s Loblaryjskem zahájili překvapivý útok na siereonské severní kolonie. Nepřítel měl ovšem slušně obrněné ostrovy a poloostrov; podařilo se vykonat pouze velmi pomalý postup. Domorodci a obyvatelé ostrovů jsou úplně zfanatizovaní a brání své území do posledního.

Postup je možný pouze za cenu obrovských ztrát. Lodě byly potopeny kvůli silnému odstřelování a položeným vodním minám. USN ztratil 1 křižník a 2 torpédoborce.

Irisie a Riesenreichsko zahájily společnou invazi do Valerionu. Po překvapivém útoku z více stran a obsazení strategických bodů byl Valerion v desperátní pozici. Irisie utrpěla cca 15 000 ztrát během počáteční ofenzivy, hlavně kvůli gerilové válce.

• Zaručení bezpečnosti Valeriončanů
• Do správy oblasti bude dosazen Valerionec
• Vlády Irisie a Riesenreichska se zasadí o poválečné obnovení
• Udržena vnitřní autonomie včetně parlamentu — parlament vybírá Irisií dosazený Valerionec

Špijská kampaň Mawiru a Siereonu probíhala ve dvou fázích: v horách s minimálním odporem místních Uturů a v lesích se silným odporem. Pozoruhodný zlom nastal, když espijští Uturové, kteří původně pohostinsky přijímali mawirskou armádu, se obrátili a chopili zbraně.

Po dlouhodobých incidentech na hranicích vyhlásil král Njord av Stål III. Makaji válku. Severní vojska postupovala jižně, armáda střed dosáhla úspěchu u města Bekteri, jižní vojska se spojenci z Mawiru osvobozovala lid Uturů, jenž byl dlouhodobě potlačován makajským terorem.

6. VII. 1903 Siereon-Bjorsfallské království oficiálně uznalo Uturský stát. Král se vyjádřil slovy: "Podpoříme vznik svobody a nenecháme Uturský lid v nouzi. Pomáhat budeme zajisté i po válce."

Konflikt vznikl po sérii incidentů kolem strategického Deraxijského průplavu. Po vyhlášení totální války ze strany Deraxijského vůdce Sablonova (později zesnulý) byla nabídnuta Deraxu dvě řešení: rozdělení země na čtyři části nebo absolutní obsazení.

Deraxijský diplomat upozornil, že po celé Alyře operují deraxijské revanšistické jednotky čítající tisíce členů. Pokud by centrální vláda zanikla, tyto jednotky by mohly přejít k diverzním akcím — možná bombové útoky ve Vær Arnen. Existence státu je v současnosti drží v klidu.

Po smrti předchozího císaře se v honosné kanceláři premiéra Tori'la Bakua sešel s generálem Fo'rilanou Gete're z císařské gardy. Tajná služba pod vedením Tell'era téhož dne zatkla rivaly Waryna i Pu'tu. Císařská garda obsadila parlament.

Nástupce trůnu, Ka'mashiqi'sta VIII., byl uvědoměn o své situaci a souhlasil s návrhem nové ústavy včetně vytvoření parlamentu — byť s omezenou pravomocí.